Florentinské zamyšlení

Slyšeli jste někdy pojem Stendalův syndrom?

Wikipedie říká: „Stendhalův syndrom“ je psychosomatická nemoc, která způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení v případě, že je jedinec vystaven zkušenosti mající velký osobní význam, především při pohledu na umění…“

No nedivím se, že byl tento syndrom popsán právě tady.

Můj výlet do Florencie byl nabitý zážitky - návštěvou Galleria dell’Accademia se sochou Davida nebo výstavou Rothko a Firenze, která byla hlavním důvodem, že jsem svoji vysněnou cestu konečně uskutečnila.

Neplánovaných zážitků, které ve mě nechaly stejnou, ne-li větší emoční stopu a dojaly mě místy až k slzám, bylo mnohem více (to proto jsem si hned vzpomněla na ten Stendalův syndrom). To vše už jsem popsala ve svých příspěvcích na sociálních sítích, tak se tady nechci opakovat a odkazy dám níže, pro ty, kteří je nečetli a rádi by ;).

Nejvíc mě ale bavilo pozorovat místní život a ruch tak typický pro Itálii. A to i díky tomu, že jsem tam byla sama a opravdu jsem se mohla jen tak bez cíle procházet a vnímat tu úžasnou atmosféru. A ačkoliv jsem navštívila některá turistická místa, víc mi dalo bloudit mezi úzkými uličkami, nakukovat do malých dílen a objevovat poklady typu dům, kde prožil Michelangelo ve Florencii své mládí. To vše s jakousi tichou úctou k tomuto místu a městu.

A teď ta příhoda. V jedné (fancy) kavárně, kterou jsem chtěla navštívit na základě doporučení, jsem zaslechla mladou Američanku jak povídá “I don’t know if I take avocado or french toast…“.

Vytřeštila jsem oči a z kavárny jsem doslova utekla. Nic proti fancy kavárnám, ale tohle je Itálie - místo, kde si musíte dát kafe na stojáka, které vás vystřelí z ponožek, místo, kam jste přijeli přesně kvůli kultuře, jídlu, atmosféře…kam prostě, pardon, avocado toast vůbec nepatří!

Byl to pro mě takový obrovský paradox, zrovna tady, v místě, kde se renesanční krása potkává se současnou italskou kulturou, kde se při každém pohledu na terakotové střechy a mramorové fasády zdá, že se čas zastavil jen proto, aby nechal vyniknout dokonalosti lidského ducha a vkusu…

Zážitek byl pro mě tak silný, že mě přivedl k tomuto zamyšlení.

Jak moc si vážíme ostatních, jejich kultury, zvyků, prostředí…? A to platí nejen při cestování, řekla bych.

Avokádový toast v Itálii je něco jako jít do divadla v džínách. Podle mě absolutně nepřípustné. Prostě tohle jsou věci a estetické/kulturní hranice, které bohužel současná doba velmi jemně, ale intenzivně a systematicky překračuje. A v kontextu události kolem nás i ve světě, bychom si na to měli dát pozor a nenechat si vzít svou kulturu a historii (ať už je to klidně vepřoknedlozelo, protože i to k nám patří, stejně tak jako k Itálii přepražené espresso) a akceptovat zvyky a prostředí ostatních, neboť mám pocit, že ohleduplnost a úcta nejen k lidem, ale i k historii a tradicím nějak mizí.

A co nám pak zůstane, co předáme těm, kteří tady budou po nás, jaký odkaz jim necháme….?!? Zkusme se zamyslet jaký dopad bude mít naše chování, koho a co podporujeme a jak se chováme ke svému okolí a je jedno jestli se bavíme o lokálním nákupu u místního obchodníka nebo o politice. Neboť vše co děláme ovlivňuje nejen nás, ale i prostředí kolem nás a taky budoucnost...

Můj život není jen o módě či designu, tak jsem chtěla napsat tak trochu můj pohled na svět a věci, kterých si všímám a které se mnou rezonují či naopak.

V•

#firenze #italy #visititaly #lagrandebellezza

odkaz na příspěvek k návštěvě Galleria dell’Accademia ZDE

odkaz na příspěvek k návštěvě Rothko a Firenze ZDE

odkaz na příspěvek s dalšími zážitky ZDE